Barma: Megawatty pro Čínu z kolébky Iravadi

Iravadi, zlatá tepna Barmy. Zatímco celý svět dnes hledí na její deltu, kterou zpustošil cyklon Nargis, daleko na severu, kde se řeka začíná jmenovat Iravadi, mají jiné starosti. Už brzy tam má vyrůst velké vodní dílo, jehož elektřina půjde do Číny. Pro barmské generály je elektrárna součástí „diplomacie zdrojů".

Vláda vyžene z domovů tisíce Kačjinů.

Voda je tady prudká a zrádná. Ostatně jako na jiných místech, kde řeku nabývající rychle na síle bezpočtem potůčků a potoků z pralesa sevřou náhle vysoké břehy.

Plavec tu téměř nemá šanci; hlubiny s víry se rychle střídají s mělčinami a zrádnými skalisky skrytými těsně pod hladinou. Přesto řeku co chvíli křižují štíhlé rychle čluny s lodivody dobře znajícími každé zrádné místo.

Část lodí převáží domorodce z jednoho břehu na druhý, jiné směřují výše proti proudu, kde jsou i rýžoviště zlata a některé z přístupů k nefritovým dolům.

Pro cizince, jichž do těchto končin na severu Barmy (Myanmy) zavítá jen málo, jsou to zapovězené končiny. I místní procházejí na břehu kontrolami policie a armády.

Ze správního střediska Kačjinského státu Myisťiny (místní svou metropoli vyslovují „Miťína") sem není daleko, sotva padesát kilometrů, ale i džípem trvá cesta po bídných cestách půldruhé hodiny.

Lokalitu, o níž je řeč, nazývají Kačjinové, jedna z hlavních menšin v Barmě, Myitsone, což v překladu znamená „Soutok". Právě zde, kde se snoubí Mali a N'Mai (viz mapa), jež pramení v jihovýchodní Himálaji, začíná Iravadi, největší řeka Barmy a její hlavní vodní tepna dlouhá 2170 kilometrů.

Jen z její delty pochází až šedesát procent v zemi produkované rýže.

Legendu zničí přehrada

Pro Kačjiny je Myitsone více než pouhým „Soutokem". Je to téměř posvátné místo opěvované písněmi, básněmi a legendami.

K nejznámějším patří pověst o dvou bratřích, sirotcích, z nichž mladší Hkraj Naw zachránil kačjinský lid, když lukem zastřelil velkého zlého orla, jenž kradl všechna novorozeňata.

Kačjinové na něj dodnes vzpomínají při svých slavnostech.

Kdo chce spatřit místo zrodu Iravadi v jeho dosavadní podobě (lokalitu vysoce oceňuje i UNESCO kvůli biodiverzitě), měl by si pospíšit.

Oblast má brzy zatopit velké vodní dílo, na jehož stavbě se barmská vojenská vláda (SPDC, tedy Státní rada pro mír a rozvoj, jak junta sama sebe nazývá), dohodla hlavně s čínskými investory.

Kromě zničení kulturního místa popuzuje Kačjiny především bezohlednost, s jakou úřady dosud postupují. A také neochota o projektu blíže informovat.

Skupiny vystupující proti přehradě získaly paradoxně hodně údajů z dokumentů, které v opuštěném táboře zapomněli pracovníci jedné japonské společnosti, jež v oblasti prováděla průzkumné práce.

První hráz na hlavním toku Iravadí má být vysoká 152 metrů a záplavová zóna dosáhne 766 kilometrů čtverečních. Pod vodou zmizí až padesát vesnic s deseti tisíci obyvateli.

Dosavadní přístup vlády k nim v lecčem připomíná výstavbu vodních děl Mobye a Lawpita v Karenském státě na jihovýchodě země, kde vojáci vystěhovali z domovů dvanáct tisíc Karenů.

Část u nich se o přehradě dověděla vlastně až v okamžicích, kdy stoupající hladina vody začala zaplavovat jejich vesnice. Kolem hydroelektráren armáda rozmístila podle odhadů osmnáct tisíc min.

I do blízkosti budoucí obří přehrady na Iravadi, Myitsone, přesunula barmská armáda roku 2006i v září prvních pět stovek vojáků 29. praporu pěchoty. Z míst jejich nové základny museli bez náhrady odejít všichni domorodci.

Rozmisťování jednotek hlavně kolem velkých vládních projektů a s tím spjaté šikanování obyvatel včetně nucení k otrocké (dobrovolné) práci je v Barmě poměrně běžnou praxí. 

Narkobaron energetikem

Hlad sousedů Barmy po energii - Číny, Thajska a Indie - je stále větší. A Barma je schopna jej alespoň částečně utišit, třebaže na úkor svých občanů. Ropa, plyn, elektřina, vzácné dřeviny, zlato, drahokamy...

Generálům z SPDC přináší takzvaná diplomacie zdrojů nejen finanční, ale i politický kapitál; je jednou z pojistek jejich přežití. Třeba kontrakty v energetice se uzavírají na pětadvacet, třicet let.

Instalovaný výkon Myitsone má být 3200 megawattů, drtivá většina vyrobené elektřiny bude směřovat do Číny. Z ní přijde i většina investic na stavbu hydroelektrárny (hlavně CPI, CSG a CISPDR), celkově se hovoří až o čtyřech miliardách dolarů.

Loni na jaře napsal barmský vládní list New Light of Myanmar o plánech postavit na Mali a N'Mai dalších sedm vodních elektráren. Nezmínil, že jejich investory budou rovněž Číňané.

Kvůli rostoucímu odporu veřejnosti proti novým vodním dílům v Thajsku je Barma v tomto směru stále atraktivnější i pro vládu v Bangkoku.

Do některých mezinárodně kritizovaných projektů, hlavně na řece Salvin (Salween), investovali už ale Thajci tak velké sumy, že z nich sotva mohou vycouvat.

K investorům Myitsone patří i společnost Asia World, již roku 1991 založil a řídí barmský drogový baron Lo Hsing Han (72). Jeho syn Steven Law, jemuž USA opakovaně odmítly udělit víza též kvůli podezření z obchodu s narkotiky, je výkonným ředitelem.

Roku 1995 si vzal za manželku singapurskou obchodní partnerku Cecilii Ng a odhaduje se, že více než polovina singapurských investic v Barmě je dnes spojena partnerstvími s Asia World.

Podnikatelské aktivity Lo Hsing Hana, roku 1976 odsouzeného na smrt, avšak omilostněného, jsou v samé Barmě rozsáhlé.

Podle Barmánců měl předloni spoluorganizovat nestoudně nákladnou svatbu dcery vrchního barmského generála Than Šweie. 

Raději učte mého psa

Oproti většině území Barmy jsou buddhistické chrámy v Kačjinském státě ve výrazné menšině, převažují svatostánky označené kříži.

V největším křesťanském kostele v Myisťině je v neděli v poledne živo. Na bohoslužbě začínající v jedenáct hodin se schází téměř tři stovky členů tamního sboru, vedle pastora k nim promlouvá několik mužů a žen, střídavě vystoupí dva soubory zpěváků a dvě skupiny mladičkých hudebníků.

S cizincem zavítavším do kostela se jeho soused v lavici rád podělí o zpěvník a pokus o zpěv v kačjinštině nemusí dopadnout nijak tragicky.

Díky úsilí baptistických misionářů, kteří v oblasti působili od konce 19. století, používají Kačjinové (ale i Čjinové) na rozdíl od Barmánců latinské písmo a devadesát procent z nich vyznává křesťanství.

Tři ze čtyř jsou baptisté, evangelikáni. „Jen v Myisťině je přes stovka křesťanských kostelů, z toho téměř dvě třetiny baptistických," vysvětluje reverend Samuel.

Když kdysi první baptističtí misionáři žádali barmského krále o povolení učit Kačjiny, monarcha se smál. Úspěšnější by podle něho byli, kdyby vyučovali jeho psa. Kačjinové platili za divoký horský národ, animisty vzývající krávy či slepice.

První překlad bible do kačjinštiny vyšel roku 1927.

Také díky práci misionářů a mnoha církevním školám patří dnes Kačjinové, hlavně lidé žijící ve městech, ke vzdělanější části populace Barmy. 

Není to náš boj

Když se loni v září přidávali v dolní Barmě k protestním pochodům buddhistických mnichů proti vojenské vládě desítky tisíc lidí, Kačjinové ani zástupci některých jiných menšin Myanmského svazu do ulic nevyšli.

Měli jsme strach, přiznávají lidé v Myisťině a Banmu, dvou největších kačjinských městech, kde policie při protestech a následných nočních raziích zatkla zhruba dvě stovky mnichů.

Podle tamní opozice nejméně čtyři z nich zemřeli na následky brutálních zásahů a mučení.

Mnoho lidí si zprvu při sledování demonstrací v Rabgúnu na satelitní televizi dodávalo vzájemně odvahy, že se k nim přidá také, ale neoficiální výhrůžky vycházející ze Severního velitelství v čele s generálmajorem Ohnem Myintem, že armáda bude do demonstrantů střílet, udělaly své.

Jediným viditelným občanským protestem se staly plakáty studentů z Banma, jež vyzývaly k třístrannému dialogu junty, opozičních politických stran a vůdců etnik.

Ohn Myint, velitel pro horní Barmu od roku 2005, využívá ve své funkci umně už dlouho osvědčené praktiky na rozdělování jednotlivých částí barmské společnosti.

Krátce před zářijovými protesty darovala vojenská vláda všem křesťanským církvím v Myisťině tisíce dolarů, rýži a mobilní telefony.

Svou roli v postoji části Kačjinů k protivládním protestům hraje i určitá nedůvěra k Barmáncům jako většinovému etniku (tvoří sedmdesát procent populace Barmy).

„Příliš dlouho nám dávali znát, že jsou panská, vládnoucí rasa (master race)", vysvětluje anglicky student managementu v Myisťině, který si jako téměř všichni přeje zůstat anonymní.

„Není to můj boj," dodává, třebaže i on sdílí všeobecný odpor a nenávist proti politice generálů.

Podobné výhrady lze zaslechnout i mezi Kareny, kteří jako poslední (vyjma DKBA, karenské buddhistické armády) vedou skutečný ozbrojený boj proti juntě. Mnozí obdivují Aun Schan Su Ťij a uznávají ji za vůdkyni barmské opozice, ale současně nedůvěřují řadě lidí kolem ní v Národní lize pro demokracii (NLD).

Mají prý stejnou vojenskou minulost jako SPDC a někteří se měli přímo podílet na krutostech páchaných na Karenech.

Nezávislost nežádáme

Náš postoj k loňským protivládním demonstracím? Skupina vedoucích činitelů Kačjinské organizace pro nezávislost (KIO) se potichu radí a opatrně formuluje odpověď. „Protestů se neúčastníme. Žádné požadavky jsme dosud nevznesli. Vše je zatím v pohybu. Sledujeme vývoj."

Ze stručného, oficiózní jazyka nicméně jasně vyplývá, že představy o jakési jednotné opozici proti juntě v Barmě, jež navozuje zjednodušené zpravodajství části světových médií, jsou iluzí. Alespoň prozatím.

Plukovník Sumlut Gun Maw, ředitel oddělení strategie a analýz KIO, se poté snaží zevrubněji objasnit současnou pozici své organizace v Kačjinském státě a její odlišnosti od NLD.

KIO se podle něho ještě stále považuje primárně za povstaleckou organizaci a její ozbrojené křídlo KIA (Kačjinská armáda pro nezávislost) má dosud ve zbrani až deset tisíc mužů, převážně u hranic s Čínou. KIA (KIO) zahájila ozbrojený boj s centrální vládou v únoru 1961.

Od roku 1994, kdy obě strany uzavřely příměří, však barmská armáda dvojnásobně zvýšila v Kačjinsku své početní stavy, čímž výrazně redukovala moc KIA a oblasti jí kontrolované.
KIA i barmská armáda vedle sebe žijí ve zvláštní symbióze.

Především se dělí o využívání nerostného bohatství státu, mimo jiné zlata, proslulých ložisek nefritu a tropické dřeviny.

O čem představitelé KIA veřejně nemluví, ale o čem ví každý, je, že své ozbrojence, ale i programy pro Kačjiny léta financovali a dosud zčásti financují z pěstování a pašování opia.
Uniformy si podle zásad příměří smějí obléknout jen mimo obce a hlavní komunikace.

Že jde ve skutečnosti o vojenské velitelství KIA, tak na okraji Myisťiny napovídá jen strážný u vchodu. Zástupci centrální vlády ve městě jeho „maskáče" velkoryse přehlížejí. Na návštěvy konferenční místnosti velitelství shlíží ze stěn hned několik podobizen Krista.

V rozporu s nezřídkými tvrzeními médií, že Kačjinové a některá další etnika v Barmě stále požadují nezávislost, odpovídají důstojníci z KIA záporně. Už od roku 1976 podporují federální uspořádání Barmy a jejich současným cílem je kačjinská autonomie s vlastním parlamentem a vládou.

Proč některá média stále opakují slova nezávislost a vlastní stát? Krčení ramen. Rozhodně se jich na to neptala.

O několik set kilometrů níže po proudu Iravadí, ve městečku Kathá, získal spisovatel George Orwell inspiraci pro svůj román Barmské dny; tehdy v roli britského koloniálního policisty.

V Barmě není velký problém knihu sehnat. Nejen v čase nepokojů roku 2007, ale též v chaosu a zoufalství po ničivém cyklonu Nargis však cizincům v této zemi musí vyvstávat na mysli stále znovu a znovu jiné, slavnější Orwellovo dílo: 1984.

Oficiální obchody v zemi zlatých pagod je rozhodně nenabízejí.

Foto: Petr Podaný