Jak žije nejbohatší muž světa? Stále stejně, to je metodika štěstí, říká

Jaký je člověk, který vlastní 72 miliard dolarů, podle dnešního kurzu 1,433 bilionu korun? V novém FC jej majetkově poměřujeme s Rockefellerem i římskými císaři. On sám říká, že peníze má rád méně než kterýkoli člověk na světě. „Žiji úplně stejně jako před 10 lety. Je to metodika štěstí. Vytvoříte-li si neměnný stav, ve kterém jste spokojeni, neriskujete, že o něco, co máte rádi, jednoduše přijdete. Byť já jsem přišel…,“ říká Carlos Slim Helú.

Nejbohatší muž světa žije stále v témže městě, v Mexico City, do kterého se přistěhoval před 40 lety. Jeho dětství a tvrdou výchovu jsme popisovali nedávno. Má sice již vůz, ale řídí sám. Snaží se být, jak rád říká, konzistentní ve svých názorech, hodnotách i chování. Nezávisle na majetku. „Peníze jsou vratký životní cíl, kdykoli o ně můžete přijít. Jsou jen užitečným nástrojem. Já sázím na trvalejší hodnoty, byť i ty nejsou neměnné,“ vytahuje fotografii své „navěky 50leté“ paní Soumayi Domit, která v roce 1999 zemřela na selhání ledvin. Carlos Slim Helú s ní byl 33 let, už se neoženil. Sám se věnuje svým šesti dětem.

Jak člověka změní být nejbohatším na světě?

„Nevěřím, že peníze člověka změní. Spíše mohou odkrýt vlastnosti, které dříve dovedně maskoval. Lepšího ani horšího člověka neudělají. I já mám rád stále stejné věci, akorát se na ně už nemusím jen dívat a mohu je vlastnit. Investuji do Rodinových soch. Vycházel z přírody a lidské tělo považoval za nejvhodnější prostředek vyjádření duševního stavu.“

Kontrolujete více než 200 firem (skáče do řeči, že „lost count“, ztratil ponětí o přesném počtu), telekomunikace, stavitelství, těžba, hotelnictví, železnice, aerolinie, bankovní sektor, média, vyrábíte cigarety, kola i nápoje… V jedné restauraci je nápis: „Toto je jediné místo v Mexiku, které nepatří Carlosi Slimovi Helú.“ Musíte všechno vlastnit?

„Snažím se získat a postavit na nohy vše podhodnocené, kvalitní a perspektivní. Synové říkají, že čím více toho vlastním, tím více signalizuji, že se svět stabilizuje a zlepšuje…“

Nikdy nevím, co si myslet, když nosíte kravatu od své oděvní značky. Jste šetrný?

„Je to ztotožněním s produktem. Protože se mi ta kravata líbí, nosím ji, a protože výrobce má obchodní smysl, vlastním jej. Dělám, čemu věřím. Využívám služby, které vlastním.“

Ve své teorii lávky mezi břehy chudých a bohatých doporučujete odvahu. Kdo ale, kromě otce, naučil podnikatelské odvaze vás?

„Na univerzitě v Mexiku jsem uzavíral algebru prací na téma Aplikování lineární teorie v civilním inženýrství. Celá se dá zúžit do dvou slov: Čísla hovoří. Můžete mít plnou hlavu geniálních nápadů, ale nezrealizujete-li žádný, jste na tom stejně jako člověk bez jediného nápadu. Jednat mě „naučil“ John D. Rockefeller. Četl jsem, jak se vrhl do ropy s jediným cílem: Mít tu nejlepší společnost. Porazit konkurenci. Být ve svém oboru nejlepší na světě. V tom je odpověď na věčné otázky typu Proč je opravdu bohatých jen 1 procento lidí. Jsou to ti nejlepší. Ani olympijským vítězem nemohou být všichni. Ale každý se jím může stát.“

To ve mně odvahu příliš nerozpaluje.

„Mluvíte o sportu? Ano, i já obdivuji ty, kteří odmala bláhově živí svůj sen. Tam zlato bere jen jeden. V podnikání mohou být úspěšní všichni. Každý nebude nejbohatší na světě, ale také se nebude starat o stovky firem. Jak bohatí chcete být, si můžete sami nadávkovat.“

Zamyslel jste se někdy, k čemu potřebujete tolik peněz?

„Sám nikdy nebudu potřebovat tolik peněz. Peníze nejsou můj cíl. Zeptejte se sportovce, proč jde znovu na start, když už jednou na té trati vyhrál. On chce vyhrát znovu. Obhájit. Kdyby mu šlo o vavřínový věnec, půjde si ho levněji koupit do květinářství. Rockefeller, Carnegie, J. P. Morgan… kdyby chtěli jen zbohatnout, po dosažení uspokojivého čísla přestanou. Ale bylo to naopak. Nepřestali a Rockefeller před smrtí ještě všechno rozdal.“

Protože už peníze nepotřeboval, rakev nemá kapsy.

„On nevěděl, kdy zemře. Využil peníze jako nástroj pomoci. Někdo jiný využívá peníze k vysoké hře. Bez nich to nejde. A já zatím chci zkoušet stále vyšší hru. Nejen kvůli sobě.“

Přemýšlel jste o výzvě Giving Pledge, zřeknutí se většiny majetku pro charitu?

„Peníze odkládají všichni, kdo už splnili nějaký cíl. Já jsem na cestě. Nicméně otázka, co s majetkem, mě trápí. Dát konglomerát dětem? Svázal bych je odpovědností a navíc by si nemohly vybrat svůj směr. Prodat holding a dát dětem peníze? Absurdní, nikdo nemá tolik peněz, aby koupil. Odkázat to státu? Po zdanění by každý Mexičan dostal 300 dolarů.“

Proč si peníze více neužíváte?

„Mám jíst více hamburgerů? Jezdit současně dvěma auty? Nosit najednou tři saka a pět kravat? Užívám si, ale jinak. Naplňuje mě moc něco změnit. S penězi mohu vytvářet nové příležitosti. Mexiko není jednoduchá země, za posledních 5 let zemřelo 40 000 mladých na drogy. Chci vyhnat deziluzi. Proto jsem Billu Gatesovi řekl: Omlouvám se, ale moje peníze ještě všechnu práci neudělaly. S každým vydělaným obnosem mohu své zemi pomoci.“

V Evropě si pomoc bohatých vykládají vysokým zdaněním.

„Je to absurdní. Když chcete, aby bohatí pomohli, dejte jim peníze, aby vám je zhodnotili. Od těch, kteří s penězi nakládat umějí, mají naopak jít peníze k těm, kteří s nimi nakládat neumějí? Stejně tak jsem dosud nepřišel na způsob, jak může stát reálně zbankrotovat. S jistými příjmy, veškerými legislativními nástroji. Nemusí vůbec podnikat, stačí jen počítat.“

Možná počítat neumí. Proto chce „solidaritu“ bohatých.

„Samozřejmě každý se může dostat do krize, odlišujeme se jen opačným chováním. Když se podnikatel dostane do finančních problémů a vezme svým nejlepším zaměstnancům většinu příjmu, co čeká? V krizi je zásadní utužit loajalitu. Když se topíte, nepomůže vám sundat si plavky nebo zhubnout. Potřebujete plavat efektivněji, zvýšit kvalitu. Podpořit to, co vás může zachránit. Pokud plavat neumíte, je chyba ve vás. Zdá se mi, že státy vedou neplavci, kteří se na krizi jen vymlouvají. Některé státy jsou přece ve ztrátě už desítky let.“

Kdybyste byl bez peněz, začal byste dnes podnikat?

„Já jsem v podobné situaci expandovat začal, v 90. letech v době mexické recese. Lidé by měli více přemýšlet. Krize je vykreslována jako něco špatného a vyvolává strach. Přitom je to naopak. Kdo neinvestuje v této době, míjí historickou příležitost. Kdy jindy chtějí lidé začít podnikat? Až budou dražší nájmy, s prosperitou vyšší ceny a s nimi i cena práce? Dívejme se na správnou stranu rovnice. Jedna věc je cena. Druhou je hodnota, kterou dostanu. Cena se bude zvyšovat. Hodnota také. Jen ta příležitost už stejná nebude.“

Petr Casanova